Je překvapivé, jak málo informací o prvorepublikové historii stavby máme. Víme, že byla původně budována jako příbytek Thálie, která se postupem času musela o prostor podělit s nově příchozí Kinematografií. Nevíme ovšem, kdy přesně se tak stalo, možná roku 1930, možná 1924. Jasno není dokonce ani v datu samotného vzniku, kronikář František Vychodil na různých místech uvádí roky dva – 1880 a 1897.
Čím ten rozdíl vysvětlit? Délka stavby to vzhledem k tehdejší svižnosti podobných prací určitě nebyla, vždyť taková dnešní škola na Jelínkově ulici se nestavěla ani rok. Podle původního architektonického stylu domu, dochovaného na nejstarších dokladech, je těžko soudit. Možná se zde jedná o nějakou přestavbu či opravu, možná kronikář chybuje, kontext není jasný. Neznáme ani dějiny divadelního souboru, nevíme, co se hrálo, na jaké se později chodilo filmy, jaká byla návštěvnost. Odpovědi na všechny tyto otázky by mohla dát stará německá kronika města Römerstadt, která na své zpracování bohužel stále čeká. Historik, jemuž by se podařilo starý ořech rozlousknout, vynesl by na světlo jiné poklady než jen šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, a své vědecké pověsti by také neuškodil.
Záznamy kronikáře českého začínají rokem 1945 a ten se do minulosti obrací jen sporadicky. Konstatuje, že budova byla roku 1924 přestavěna, protože její vnitřní dispozice se ukázaly jako nevyhovující. „Špatně bylo vyřešeno jeviště, šatny, kulisárna, osvětlení; jeviště nedostatečně vybaveno kulisami a nejpotřebnějšími rekvizitami,“ stěžuje si kronikář. Bylo přebudováno jeviště a zřízena nová elektroinstalace, osvětlení i kulisy. Ještě výraznější zásah však čekal exteriér domu. Dřevěný, bohatě vyřezávaný trojúhelníkový štít podepřený čtyřmi sloupy s arkádami byl odstraněn, stejně jako prosklení vchodových partií, jež zpočátku sahalo vysoko do úrovně druhého poschodí. Nahrazen byl těžkým portikem ostrých rysů, mezi jehož architráv, tedy vrchní linii prostoru sloupoví, a svrchní štít pronikala okna druhého poschodí. Původně zdobný prvek tak byl umírněn a pádnou rukou vtisknut do těla budovy. Dům získal přísnou, bílou, ostře řezanou a silně klasicizující tvář takřka bez ozdob. Průčelí tím znatelně ztěžklo. Za zmínku stojí obložení oken, které se ve své počáteční podobě velmi podobá stejnému prvku na fasádě rýmařovského vlakového nádraží.
Přihlédneme-li ke kinu jako takovému, pak koncesi i veškeré zařízení promítacích kabin před válkou i za okupace vlastnilo město, jemuž tak biograf přinášel značný zisk. První poválečné promítání se konalo 4. srpna, vstupné činilo 3 až 8 Kč. Kino potom hrávalo třikrát týdně. Příjem ale městu nevydržel. Už během války se ozývaly hlasy po zestátnění filmu, v čemž někteří spatřovali osvobození od komerce. Došlo k tomu hned tři měsíce po osvobození, přesněji 11. srpna dekretem prezidenta republiky, a to na státní i místní úrovni. Veškerá kinematografie, od produkce přes natáčení, distribuci až po promítání, teď náležela jen státu, včetně dovozu i vývozu filmů samotných. Sál a celý dům nicméně městu zůstal a státní správa platila řádný pronájem spolu s 10 % hrubé tržby a zákonnou dávkou ze zábavy. Návštěvnost byla na dnešní poměry velmi vysoká, 73 tisíc diváků do konce roku 1946. Nebránil tomu ani nepohodlný posed, němečtí diváci dávali přednost praktičnosti a sedávali jen na seřazených židlích. V květnu 1947 správa kina konečně pořídila sklopná sedadla.
Rovná podlaha se i tak dala využít k ledasčemu, prostor původně orámovaný balkóny sloužil kinu, divadlu i tanečním zábavám, pořádaly se zde rovněž politické schůze všech režimů, co do té doby městem prošly. Roku 1950 se divadlo stalo i dějištěm politického procesu s údajnými sabotážníky v Hedvě a sedlákem Burgetou, obviněným z narušování pětiletého plánu. Kulak dostal dva roky, ale někteří z obviněných zaměstnanců Hedvy skončili ve vězení na dlouhé roky s těžkými následky pro ně i jejich rodiny. K takovýmto výlevům spravedlnosti byl stánek Múz nepochybně jako stvořený.
V letech poúnorových jinak kino normálně fungovalo a o prostory se i nadále dělilo s divadlem, ať už to byl ochotnický spolek Mahen nebo dojíždějící šumperská pobočka olomouckého souboru. Co se filmů týče, například za 48. rok se promítlo 128 snímků, z toho 48 sovětských, okolo 22 českých, anglických a amerických, pak hlavně francouzské. Podíl sovětského filmu rostl mírně, českého výrazněji, zastoupení kinematografie západní strmě klesalo. Neříká to ovšem nic o návštěvnosti: „Přes značnou propagaci zaznamenávaly sovětské filmy malou návštěvu; toliko výpravné filmy jako Stalingrad a Pád Berlína byly plně vyprodány,“ konstatuje František Vychodil.
Technické zázemí však stále nedosahovalo úrovně ani průměrné, což je takřka leitmotiv diváckého zážitku po celou dobu provozu kina. I v druhé polovině 50. let je kronikářem konstatován špatný stav interiéru, zima a mizerné židle. Oprava se plánovala pro akci Z, jenže se neustále odkládala. Toužebně očekávaná chvíle nastala roku 1960 a tehdy už se o žádnou svépomoc nejednalo – rekonstrukce byla vskutku masivní a domu vtiskla podobu, již nese dodnes. Začalo se 11. ledna 1960, konec prací stanovený na květen následujícího roku se ovšem dodržet nepodařilo, stavba nakonec trvala skoro tři roky a ukončena byla až 28. prosince 1962. Po dobu rekonstrukce sídlilo kino v sále tehdejšího Geologického průzkumu.
Dům byl tehdy přebudován dle návrhu architektů Vepřeka (exteriér) a Poláčka (interiér) z Olomouce. Až tehdy získalo hlediště sešikmení, jeho kapacita dosáhla 440 míst pro divadlo a 360 pro kino – prvních pět řad se pro blízkost plátnu neobsazovalo. Vzhled budovy byl podroben funkcionalistické kritice a náležitě upraven. Dům tak přišel o sloupoví i zábradlí vnějšího schodiště, prostor portiku byl uzavřen skleněnými vchodovými dveřmi, rozšířen byl počet oken. Trojúhelníkový fronton vyplnil hrdý neonový nápis „Kino“.
Přestože zájem diváků o filmová představení nakonec začal mírně klesat, kino si na sebe v tehdejších podmínkách pořád dokázalo vydělat. Zájem o činohru zůstával, ovšem divadelní soubor Mahen byl a je spolkem ochotnickým a jeho hospodářství fungovalo na jiných principech. Hlavní konkurent kinu rostl v podobě televize. Zprvu se mu novým poměrům dařilo přizpůsobovat, vyhýbalo se například časům sportovních přenosů, roku 1963 také do Rýmařova zavítala přehlídka Filmového festivalu pracujících, kde si nejvyšší návštěvnost vydobyl snímek Vojtěcha Jasného Až přijde kocour.
TECHNICKÝ NÁKRES SÁLU DIVADLA
